Chorvatsko 1. část - Plitvická jezera, Molunat

V Chorvatsku jsem byla již 6x, což už jste si mohli přečíst v článku Kam bych se chtěla podívat. Vždy jsem se však "válela" na pláži a nepoznávala okolí. Nejspíš to bude taky tím, že jsem byla u moře vždy s mamkou, která na takové věci prostě moc není. Tento rok jsem se to teda rozhodla změnit a navštívit místa, které jsem zatím znala pouze z obrázků na internetu.
25.7. večer jsme se vydali na cestu, projeli Slovenskem, Maďarskem a když jsme kolem 3:00 už byli poblíž Záhřebu, rozhodli jsme se, že si odpočineme. Já osobně jsem tedy spala dohromady asi tři minuty, takže zbytek cesty k Plitvickým jezerům byl celkem náročný. Chtěla jsem být na místě před sedmou hodinou, jelikož v 7:00 otevírají. Bohužel jsme to ale nestíhali, takže jsme dorazili až před 8. hodinou. Jeli jsme ke vstupu č. 2, kde je opravdu velké parkoviště vedoucí až do lesa. Pokud byste se někdy chtěli zajet podívat na jezera, tak opravdu doporučuji jet co nejdříve, jelikož nebudete parkovat až takový kus od vstupu, nebo se také vyhnete tomu, že nezaparkujete vůbec.
U parkoviště je pokladna, jak na parkovací lístky, tak na vstupy do parku a obchůdky s občerstvením a suvenýry. Vstupné pro hlavní sezónu tohoto roku bylo v přepočtu 900 kč, hodina parkování stála asi 25 kč. Také si zde můžete koupit mapu, ale pokud ji nechcete jako suvenýr, tak je za ty peníze naprosto zbytečná. Nejlíp uděláte, když si předem stáhnete obrázek s mapou trasy, kterou budete chtít jít. Po celém parku jsou rozmístěny ukazatele s písmeny jednotlivých tras. My si vybrali trasu H, která je jednou z těch delších, má necelých 9 km.

Naše trasa začínala v bodě, kde jsme čekali asi půl hodiny na vláček, který nás vyvezl nahoru do dalšího bodu. Zde na nás čekalo už velké jezero, kolem kterého jsme šli po dřevěných chodníčcích. Tyto chodníky vedou po celém parku a musím se přiznat, že v některých částech mi opravdu vadilo po nich chodit, protože jsou celkem úzké a když jde někdo do protisměru, tak máte co dělat, abyste se tam vešli. Za normálních okolností by mi to až tak nevadilo, ale když držíte v ruce zrcadlovku, tak prostě v tom jezeře skončit nechcete, že jo.

Kromě azurově modrých jezer jsme také samozřejmě viděli spoustu vodopádů. Na jeden z větších vodopádů jsme čekali celkem dlouhou řadu, protože se každý musel s vodopádem vyfotit. My naštěstí takovou potřebu neměli, a tak jsem 20 minut dlouhé čekání zakončila alespoň touto fotkou.

V národním parku Plitvických jezer můžete taky narazit na spoustu zvířat, jako jsou třeba např. divoké kočky, divoká prasata, rysi a dokonce i medvědi. My jsme, díkybohu, žádného medvěda ani prase nepotkali. Zato jsme v nádherně průzračné vodě viděli spoustu ryb a také nějaké kachny a vážky. Poté jsme ještě viděli mládě hada, ale naštěstí to byl opravdu jen malinkatý had, jinak bych asi běžela o kilometr dál. 😀

Trasa H, kterou jsme šli, také zahrnovala cestu lodí, přes velké jezero, která trvala asi 10 minut. 

Naší poslední zastávkou byl výhled na největší vodopád NP, který se nečekaně jmenuje Velki Slap, neboli také Big Waterfall. Z vyhlídky jsme se zase nechali zavést vláčkem ke vchodu. 

Tímto jsme zakončili výlet a jeli do ubytování, které bylo cca 16 km pod Plitvickými jezery. 

Kolem 15:00 jsme dorazili do ubytování, ale bohužel už si nemůžu vzpomenout, jak se jmenovalo.😇 Toto ubytování jsme sehnali přes Booking. Měli jsme pokoj s vlastní koupelnou a kuchyň byla společná. Uvítala nás majitelka, která uměla anglicky, takže nebyl problém se s ní domluvit. Ráno ihned po snídani jsme si zabalili věci a zase vyrazili na cestu. Když jsme po pár hodinách sjeli u Brely k pobřeží, na chvilinku jsme se zastavili, abychom se pokochali výhledem.

Stále před námi ale bylo 200 km cesty. Před začátkem hranic s Bosnou se cesta stáčí do vnitrozemí a samotné Chorvatsko už tam vypadá trochu jinak, než ho asi zná většina z nás. Pár km před hranicemi se začala tvořit velká kolona, která byla dlouhá až k hranicím. Když už jsme dojeli rychlostí asi 2km/hod. k hranicím, policie se jen podívala na naši spz, ukázali na nás a hned nás pustili dál. Zatímco ostatní evropské země musely čekat na hranicích dál. Zajímavé. 😁
Nakonec jsme zjistili, že celá kolona se tvořila jen díky křižovatce se semafory ve městě Neum, které je jako jediné bosenské město u moře.

Když tímto městem projedete, jsou zde zase hranice, kdy vjedete zpět do Chorvatska. V příštích letech by se tu měl stavět most, z Chorvatska na chorvatský poloostrov, který je naproti bosenského pobřeží a tak by se měl vyřešit problém s přejezdem přes Bosnu. 

Po několika hodinách jsme projížděli nad Dubrovníkem, který mě okouzlil hned na první pohled, ale o tom zase příště 😊. V podvečer jsme konečně dorazili do Molunatu, což je malá vesnička poblíž hranic s Černou Horou. Zde jsme byli ubytovaní po celou dobu v Rose rooms, které jsme našli na Airbnb. Majitelkou je sice starší paní, ale zase se s ní dalo úplně v pohodě domluvit anglicky. I v Rose rooms má každý pokoj svoji vlastní koupelnu a společnou kuchyň. Ubytování nebylo nijak přepychové, ale to my také ani nepotřebovali. Za 13 nocí jsme zde dali v přepočtu asi 12 000 kč za oba. 

Druhý den jsme se šli koupat na malou plážičku, kterou jsme měli hned pod ubytováním. Pár metrů od břehu bylo na dně strašně moc špíny jako plastových flašek, tašek a také třeba pneumatika. Bylo to opravdu nechutné. 

Z tohoto pohledu to byla opravdu nejhorší pláž, na které jsem kdy byla. Naštěstí jsme do Chorvatska nejeli za mořem, a tak nám to bylo vcelku "jedno". To být jedno mám v uvozovkách, protože se opravdu stydím za ty lidi, co dokáží něco takového udělat a vyhodit věci do přírody. V hlubší vodě byla však už krásně čistá voda a na dně pouze čistý písek s malými mušličkami. 

Pokud pojedete někdy do Chorvatska kvůli moři, tak Molunat určitě bohužel nedoporučuji. 

Tímto bych asi dneska skončila, doufám, že se vám článek líbí a také doufám, že jsem vám předala  alespoň nějaké nové informace. Příští článek bude zase o Chorvatsku a bude tam něco o již zmiňovaném Dubrovníku, Trstenu, Lokrumu a Kupari. 😊