V pondělí jsme brzy ráno vstali, abychom se vydali na cestu k jezeru Lago di Sorapis. Měl to být pro mě nejhorší výšlap v celých Dolomitech, jelikož sem vede celkem strastiplná cesta. Byla jsem tedy celkem nervózní, ale zároveň jsem se strašně moc těšila, protože tohle jezero jsem chtěla vidět snad nejvíce. Když jsme byli na místě, auto jsme zaparkovali podél silnice. Je tu prostor tak pro 40 aut, takže se vyplatí sem vyrazit opravdu brzo, pokud budete chtít zaparkovat. My dorazili po 7. hodině a hned jsme se vydali na výšlap.
Zpočátku nebyla cesta vůbec špatná, prošli jsme kolem bunkrů z války a potom překonávali vodopád, abychom se dostali na druhou stranu. V tuto chvíli začalo ale větší stoupání a já už lapala po dechu. Stále to ale ještě nebylo to nejhorší, dokud nás obklopoval les, nemusela jsem se ničeho bát. I když, nebudu lhát, nějaký strach z medvědů či divokých prasat tam pořád byl. Zlom však nastal, když jsme vylezli z lesa a všude kolem šlo krásně vidět. Ano, pro spoustu lidí důvod kochat se okolím, pro mě naprostý děs. Šli jsme po úzké cestě a pod námi nic nebylo, jen velký sráz a kamení. Chvílemi musela být stezka lemována ocelovými lany, aby se mohli lidé přidržet, pokud jsou třeba kameny kluzké, nebo fouká vítr a nebo jako pro mě, abych se prostě mohla držet a nepo*rat se. Okey, hlava se mi trochu sem tam motala, ale nějak jsem to zvládala, i když jsem musela překonávat lávku mezi skalami, kde už jsem měla na krajíčku. Situace se ale rychle změnila, když jsme došli k železným schodům. (A ano, věděla jsem, jak cesta k jezeru vypadá. Studovala jsem to již půl roku předem a několik několik měsíců se na to psychicky připravovala. Věděla jsem tedy přesně, co mě čeká.) U schodů jsem dostala panický záchvat, kdy jsem prostě jen brečela a lapala po dechu. Bylo toho na mě prostě už moc, i když jsem se ani jednou nepodívala pod sebe, ani nikam do dálky, ale pořád jsem to viděla periferním viděním. Lidé, kteří se nebojí výšek si asi budou říkat, jestli mi nehrabe, ale myslím si, že lidé s akrofobií pro mě mají pochopení. Ani jednou jsem se však nezastavila na dlouhou chvíli a šla pořád dál. Po chvilce jsem se konečně uklidnila. Krátce po 9. hodině jsme konečně dorazili do cíle. A víte co? Stálo to za to!
Po dvou hodinách strávených u jezera jsme se rozhodli, že už půjdeme zase dolů. Před 11:30 jsme vycházeli a musím vám říct, že nahoru chodila kvanta lidí a někdy jsme museli počkat, až přejde třeba 10 lidí za sebou, abychom mohli jít i my z protisměru. Rozhodně se tedy vyplatí si přivstat a jít k jezeru dřív. Protože, když upřednostníte spánek před touto krásou, může se stát, že tam s vámi bude dalších 50 lidí.
Po cestě dolů už jsem nebyla tak vyklepaná, jako předtím, a tak jsem zvládla vyfotit i nedaleké jezero Misurina.
Další naší zastávkou bylo Lago di Braies. Ještě doma jsem si četla, že v sezóně zde nesmí jezdit auta od nějaké určité hodiny asi do 15:00. A bylo tomu tak. Když jsme chtěli jet k jezeru asi kolem 14:15, policie, která to tam hlídala, nám řekla, že se můžeme vrátit až za hodinu. Tak jsme si tedy zajeli na jednu nedalekou benzínku. Pár minut po třetí hodině jsme jeli zpět. Dál už nás pustili a my dojeli až nahoru k parkovišti. Parkoviště stálo 6 €/hod., a tak jsme si řekli, že parkoviště níže bude snad levnější. Bylo! O celé jedno euro! Pamatujte, že příliš šetřit se někdy nevyplácí.😀 A víte co bylo nejlepší? Že ihned, jak jsme zaparkovali, začalo pršet. A co bylo ještě lepší než nejlepší? To, že když jsme šli k jezeru, pán, co vybíral parkovné zrovna odjížděl domů a všichni, co dojeli po nás už neplatili. Jo, tomu se říká smůla.
V dešti jsme se tedy vydali k jezeru. Na chvíli jsme si sedli na lavičku pod strom a jakmile přestalo pršet, tak jsme se šli kousek projít. Dá se jít i na druhou stranu jezera, ale jelikož jsme byli dost unavení z předchozího výšlapu, tak jsme se na to vykašlali. Na břehu jezera je půjčovna lodiček. Jen si to představte, plavíte se po jezeru, kolem samé lesy a hory, prostě romantika. Pak se ale podíváte na ceník a hrůzou se vám protočí panenky, protože hodina na loďce stojí okolo 500 kč. Tohle jsme si teda taky rozmysleli. Nakonec jsme se ještě kousek prošli a vydali se zpět k autu.
To už je z Dolomit úplně všechno a příště se vrhneme na Lago di Garda a Veronu.
Nádherné fotky!
OdpovědětVymazatDěkuji :)
Vymazat