V neděli 25.8. jsme se vydali do národního parku Tre Cime di Lavaredo neboli Tři štíty Lavaredské. Vyjeli jsme brzy ráno, abychom zde byli co nejdříve. Míjeli jsme jezero Misurina, nad kterým se ještě vznášela ranní mlha. Po pár minutách jízdy od jezera na nás čekala mýtná brána. Pokud tedy chcete vyjet autem až nahoru k chatě Auronzo, budete muset zaplatit za auto 30 €. Není to zrovna malá částka, ale když jsme si ji rozdělili napůl, tak to nebylo zas až tak zlé. Když jsme dorazili nahoru, už zde mohlo parkovat okolo 100 aut, někteří zde i přespávali. Venku bylo pouze 11° C a taky foukal dost vítr, takže nám byla celkem zima. Hned jsme se však vydali na túru a díky tomu se pěkně zahřáli.
Po chvilce začalo trochu pršet, a tak jsme se schovali u střechy jedné z horských chat. Jakmile přestalo, vydali jsme se na menší výstup, ze kterého už jsme viděli Tre Cime skoro v plné parádě, nebýt mraků, které je zakrývaly. Z druhé strany se nám rozprostřel výhled na nejbližší krajinu a my se mohli rozhodnout, kam asi půjdeme.
Nakonec jsme se rozhodli, že půjdeme dolů, ale po chvilce jsme změnili názor a vystoupali zpět na stezku po které jsme šli.😂 Vydali jsme se tedy k další chatě, že si na chvíli sedneme a načerpáme síly. Popravdě, když jsme se u chaty posadili a koupili si malé občerstvení v podobě cocacoly v plechovce a půllitrové vody, jsem byla už tak na pokraji svých sil, že jsem si řekla, že dál už pokračovat nebudeme a půjdeme zpět k autu. Protože už i jen ta cesta k autu měla trvat hodinu a půl a podle předpovědi se blížil déšť. Mimochodem, pokud by vás zajímala cena coly a vody, tak to bylo dohromady něco kolem 150 kč. Záchod zde byl zdarma.
Když jsme se rozhodli, že teda už půjdeme, čekal nás parádní sešup dolů, který nám trval nějakých 10 minut. Potom to však bylo horší, před námi stál snad nekonečný kopec a já se svou kondičkou věděla, že to jen tak nedám. Opravdu jsem z něho měla strach. Nakonec mě však přítel tak nahecoval, že jsme kopec vylezli na jeden zátah a nikde jsme se nezastavili. Nahoře to však byl Mordor a myslela jsem si, že mé plíce shoří v pekle. 😀
Cesta poté pokračovala rovně a po mírných kopečcích, už to však nebylo nic hrozného. Na stezkách jsme narazili na spoustu kravinců a potom tedy taky na samotné krávy, které se vyhřívaly na vysokohorské louce a zvonily svými zvonky. Po chvíli jsme už stoupali vzhůru po parkovišti a ta úleva, která se mi dostala, když jsem si sedla do auta, to se ani nedá popsat. 💕😀
Tímto však náš den stále nekončil, protože jsme se jeli podívat ještě k dalšímu ráji motorkářů - Passo Giau. Zde jsme jen zaparkovali auto u silnice a vyšlápli kousek na jeden z místních kopečků. Na nic jiného už jsme vůbec neměli sílu, a tak jsme asi po dvaceti minutách jeli směr ubytování.
V příštím článku se podíváme ještě na třetí část Dolomit a pak už se vydáme zase o kousek dál. 😊
Minulý článek: Dolomity I. část
Žádné komentáře:
Okomentovat
Všem moc děkuji za komentář :)